Myslím, že treba povedať, že je to jeden z najsilnejších rozhovorov aké som kedy čítala. Nie raz som sa nad tým pozastavila a predstavovala si ich ako sedia v tej reštaurácii a rozprávajú o svojej minulosti. O tom ako si Ray uvedomil, čo si uvedomil a ako mnohé veci, ktoré sa udiali vetdy, pochopili až teraz.
Čtyři členové My Chemical Romance sedí okolo stolu v open-air restauraci hotelu Lisbon. V pozadí je vidět Bairro Alto, zatímco je ostře modrá barva portugalského nebe posázená vysoko plujícími mraky.
Ale téma konverzace se netýká toho, jak příjemně tu je - vlastně se bavíme o tom, jak je zvláštní, že se zdá, že ty songy, které napsali jako nuly ve sklepě v New Jersey v roce 2001, je dovedly - o deset let později - k tomuhle okamžiku.
Když se zpěvák Gerard Way, jeho bratr a baskytarista Mika a kytaristé Frank Iero a Ray Toro proplétají cestou svojí minulosti, hodně se smějí, když vzpomínají na staré časy a staré přátele z minulosti.
Ale také jsou tu časy, které jsou pro ně chmurnější. Protože v rozporu s jejich úspěchem nebyl příběh My Chemical Romance vždycky jen oslavný. Zažili drogové a alkoholové závislosti, momenty ztroskotání a okamžiky, kdy měli strach, že ztratí svůj rozum.
Když mluví, zazní i několik dojemných omluv, když jeden z nich zjistí, čemu vystavil druhého. Také proběhne několik odhalení, chvíle upřímného šoku, když vycházejí na povrch fakty, o kterých ostatní v kapele ani netušili. Protože dnes jsou v náladě patřičné k vykládání své tajné minulosti.
Konečně poté, co mluvili o surovosti svých počátečních let, vyprávěli příběh o tom, jak z nich Three Cheers For Sweet Revenge udělalo hvězdy, a pak uvedli do detailů triumf a šílenství okolo The Black Parade, se Gerard na okamžik opře.
Přemýšlí o jejich úplně prvním vystoupení ve VFW Hall v Ewing, New Jersey, v říjnu 2001. Tehdy byl jejich bubeníkem jejich starý známý zvaný Matt 'Otter' Pelissier - Frank, tehdy ještě spíš jen kámoš než člen kapely, tehdy stál v čele kapely Pencey Prep. A na krátkou chvíli je tam Gerard zpátky, obklopený potem, energií a surovostí toho vystoupení.
Pak řekne "Když tak vyhlížím z Lisbonu, je neskutečný vzpomínat na tyhle show ze suterénů. Ty songy, které jsme napsali tisíce doslovných i metaforických mil daleko odsud, začaly naši cestu až sem. Je to strašně divný, ale taky hodně cool."
Tak tedy - tohle je ta cesta...
Celý príbeh si prečítajte u Lumierre





















