zdroj:lumierre
Dnes som sem nechcela dávať žiadny článok, ale toto je tak krásne:)
Během deseti let se My Chemical Romance dostali z New Jerseyské kapely na pozici světových a mezihvězdných superstar. Kerrang! byl po jejich boku už od úplného začátku. A K! redaktor Tom Bryant viděl, jak se kapela vyvíjela a dospěla až do novodobých ikon...
"Když jsem poprvé potkal Gerarda, zapáchal. Byla jsme v New Yorku v srpnu 2004 a město bylo zmítáno prudkou bouří. My Chemical Romance zrovna pózovali pro photoshoot a upřímně - vypadali jako kdokoli jiný. Byl to večer, kdy Three Cheers For Sweet Revenge vycházelo v UK a právě tou dobou byli prostě jen další kapela, trochu otrhaní, trochu unavení, trochu znudění.
A pak začalo pršet. Celý promočení jsme já i kapela zaběhli do taxíku. Skončil jsem vedle Gerarda a brzy jsem toho litoval. Jak se začalo po taxíku rozléhat teplo, z Gerardovy bundy začala pomalu ale jistě vycházet pára. Ten nejštiplavější zápach cigaret, potu, tvrdého chlastu a bůh ví čeho ještě se začal šířit autem. Podíval se omluvně a pak řekl: 'Víte, je to zlý když se hnusíte dokonce sami sobě.' Nemyslel jsem si, že tohle by mohla být kapela, která to někam dotáhne.
Ale Gerard začal mluvit dál. Vzdal se alkoholu a drog teprve před dvanácti dny po sérii příhod, kolapsů a šílenství, které svědčily o tom, že byl už na hraně. O tom všem - temných nocích svojí duše, svých démonech a svých obavách - se mi vyzpovídal, cizinci na zadním sedadle taxíku v New Yorku. Bylo to jednoduše fascinující.
A jeho spoluhráči v kapele - Ray Toro, tak talentovaný, Mikey Way, tak nevinný, Frank Iero, tak upřímný - byli stejně tak zajímaví, a pak pobídli bubeníka Boba Bryara, který dělal svůj první interview, aby nebyl tak moc nenápadný a zakřiknutý.
Ten večer jsem je viděl, když hráli v na Irving Plaza. Úplně mě dostali. Gerard byl šílený hlasatel, který vířil a hnal dav až k šílenství. Frank se točil na místě - rotoval se, kolaboval, ale pořád hrál. Rayovo afro zachytávalo světla a propůjčovalo mu svatozář vlasů, zatímco jeho kytara do té noci plivala s brutální výřečností tóny. Mikey zářil na celý dav a celé to uzavíral Bob. Byli senzační.
Rozhlídl jsem se po davu a byl jako obří masa vařících se těl. Pak jsem si prohlídl balkon, kde jsem stál, abych uviděl Wayovu, Ierovu a Torovu rodinu, všichni tu byli, aby sledovali svoje děti. Všichni měli My Chem trička. Všichni házeli hlavami.
Od té chvíle mi to bylo jasné - byli vzdálení od kapely, která to nikam nedotáhne, jak jsem si pro sebe myslel - tohle byla kapela, která mohla všechno změnit. A oni to dokázali v každém smyslu slova. Kdo jiný dělal videa s gothickým melodramatem jménem Helena, kdo jiný mluvil tak poutavě, kdo jiný psal songy, které se setkávaly s muky, fantaziemi a upřímně - také s naprosto strhující hudbou?
Jak se jejich kariéra rozvíjela, bylo jasné, že se kvůli umění dokážou dohnat až na samý okraj - vize a drama The Black Parade odkázalo Mikeyho na terapii a zbytek kapely málem dohnalo k šílenství. Danger Days: The True Lives of the Fabulous Killjoys odvážně zvrátilo tvrdou černobílost svého předchůdce a přišlo ovinuté v nádherné barevnosti, ale před jeho vydáním se dostali až na pokraj rozpadu kapely.
Ale je tu jedna věc, která řekne o My Chemical Romance vše. V roce 2006, když po nich nelítostně házeli lahve na Reading Festivalu, Gerard slíbil, že se vrátí jedině, pokud budou na festivalu headlinery. V roce 2011 právě udělali právě to. Je to právě to odhodlání, ta vítězství, co dělá z My Chemical Romance někoho speciálního.
V roce 2004 skončil můj první interview s My Chemical Romance tím, že Gerard říkal jednu věc. 'Aniž bych mluvil úplně zcestně,' řekl klidně, 'věřím, že je všechno možné.'
Měl naprostou pravdu."





















